Městská hora:
Náš výlet začal tím,
že když jsme s paní profesorkou vyšli do školy, šli jsme rovnou na
policii. Jenom se podívat, kde se nachází. Dále jsem směřovali k tomu velkému
kopci- na městskou horu. Bylo celkem teplo a všichni jsme lezli do kopce s těžkými
taškami. Docela dobře z nás lilo. Z pohledů a obličejů ostatních
bylo zřetelně vidět, jak se nám to líbilo.
Jakmile jsme byli
nahoře, všem holkám se rozzářil obličej, protože uviděly houpačky a
prolézačky a i skluzavku. Ale paní profesorka nám to nedopřála a my jsme
se museli jít prodívat na ty ovalnaté a neohrabané medvědy, kteří celou
dobu žrali piškoty žužlali ruku paní, která se o ně starala.
Po dlouhém koukání nám paní profesorka oznámila, že se půjdeme
podívat na rozhlednu. všichni nasadili znuděné a utahané pohledy, jen když
si představili další otravný kopec se schody na rozhlednu. Na rozhlednu jsme
se dohrabali pomalu, ale jistě. Nahoře nesmělo chyb pár foteček do naší
kroniky a pár snímečků na kameru., které se tak strašně bála Denisa
(„Deniso neboj se, ta kamera nekouše!“). Ještě pár pohledů na okolí,
které tu bylo jako na dlani zase
jsme mohli pokračovat.
Tentokrát to bylo na
atrakce pro malé děti. B tu chvíli jsem se si opravdu pořádně vyhráli. To
byl asi na té exkurzi nejlepší (my a prolézačky, těm nemůže přece nikdo
odolat). Jako malé děti. Po půl hodinových radovánkách jsem společně
slezli kopec dolů a mířili na Plzeňskou bránu. Něž jsem se dostali
nahoru, museli jsem všichni projít stoupajícími schody v uzoučké uličce.
Na bráně jsem se párkrát
podívali z okének, kde na nás vrkali holubi a mohlo se jít zpátky těmi
děsivými schody, na která měla boty na kterých jsem se málem přerazili.
(Což se skoro povedlo Verče Vyštejnové, která měla boty na metrové podrážce
a bundu až na zem.
Před Plzeňskou bránou
na nás čekalo ještě focení a mohlo se jít domů. Velmi se nám to líbilo
a také jsem byli velice nadšení z prolejzaček a výhledů na Beroun.
Tak skončila naše
první, ale ne poslední exkurze.
Adéla Bartoníčková
