Praha:

         Dnes nás čekal docela namáhavý den. Naše kroky směřovaly na nádraží, ač neradi opouštějíc své místečko ve vyhřáté postýlce.

         Na nádraží už před sebou vidím z povzdálí známé tváře a volám: „Ahoj!“. Ve chvíli setkání začala naše každodenní diskuse o průběhu dne. Horší to bylo s čekáním. Někteří z nás už byli hned po ránu otrávení. Není divu České dráhy jsou prostě České dráhy. Ve vlaku se seběhla nemožná debata o zaplacení peněž. Kdo, co, na co musí dát. „Hrůza“. Jako vždy bychom rádi ušetřili. Cesta vlakem jinak nebyla kdovíjak dlouhá, dalo se to zvládnout. „Praha, hlavní nádraží“ ozvalo se z tamějšího rozhlasu. A už to tu bylo Milión lidí na sob, nervozita v plném proudu. No prostě blázinec. „Držte se při sobě, ať se mi neztratíte!“ ozvalo se z tichého hlásku, přemáhajícího se zvýšit hlas paní profesorky.

         Další trasy cesty byly vcelku poklidné, sem tam přestávka a občas výklad historie tamějších památek paní profesorky Janíkové. Takže můžeme říci, že byl výlet zpestřením i opáčkem z literatury.

         Poprvé jsem dostali rozchod u Karlova mostu. „Buďte opatrní a dávejte si pozor na tašky!“ zněl z povzdálí od paní profesorek. Samozřejmě si ihned všichni rozprchli. Když jsem procházeli, zkoumali jsem nabídku snažících se prodejců o náš zájem. Na konci mostu jsem potkali zástup cizinců fotících si panoramata. Moc jsem jim sice nerozuměli, ale „Hello“ jsem jim říct stačili.

         Další bod trasy a konečně poslední, byla Petřínská rozhledna. Ovšem při pohledu na dálku a výšku. No, nebylo nám zrovna dvakrát do smíchu. Cestou vzhůru bylo nepříčetné horko. Někteří z nás vykřikovali slova, která ještě podtrhla nepříjemnost stoupání. „Konečně nahoře“ to byla slova posledního lapání po dechu.

         Pak už jsme se rozdělovali, kdo z nás hrdinsky okusí ještě přibližně 300 schodů. Po schodech to nebylo zrovna nějak příjemné. Cítilo se i jakési houpání a snad i trochu se točící hlava a stísněnost prostoru. Ale přeci se povedlo. Pot a dřina zásobila nádherný výhled na Prahu. Sice v mačkanici spolu s cizinci, ale jinak to stálo za to. Až na ten pohled dolů...Mě se zdál zajímavý a hned jsem namítla, že by to byl super skok na „Bangee Jumping“ ale holky vše zamítly s hrůzou v obličeji. Dolů se scházelo snadněji. Po odpočinkové přestávce se jde konečně domů. Není divu po takovém denním náporu na tělo to musel být šok. Příjezdem do Berouna jsem se všichni rozprchli do svých domovů.

         Z výletu nám tak zbyla fajn vzpomínka...

Petra Hudecová